Popíšu vám zde zkráceně sezení s klientkou. Nejdřív jsem chodila po lese a nahrávala si myšlenky do mobilu. Článek je přepis toho, co v něm povídám, takže je občas trochu kostrbatý. Komu se nechce číst nebo nemá čas, může si poslechnout nahrávku (11a půl minuty) zde, jen jsem ustřihla první dvě slova: Paní se…:
Paní se velmi, velmi ve svém životě nepřijímá v tom, jak se cítí. Postupně pojmenovala to, že někomu závidí, žárlí na manžela nebo kdysi na přítele, že žárlí na kamarádky, které se baví spolu bez ní, má problém dát svého syna tchýni a zažít to, že by se s ní on měl dobře. Žárlila by na to, že jemu je s někým jiným taky dobře. Přiznala si, že žárlí i na svého muže, protože syn jeho společnost vyhledává častěji než tu její.
Každou větu, ve které pojmenovala tyto své pocity, okamžitě shodila. Je to tak pro ni hrozné, přece se takhle nemůže cítit. Pokaždé měla tendenci to obhájit, protože se v tom cítila.
Vedla jsem paní k tomu, že to přece musí mít nějaký důvod, jen jsem v tu chvíli nevěděla, jaký. Ale říkala jsem, že to jsou věci, které nám pochází z dětství a že k tomu skutečně důvod máme. Abychom se k němu mohly dostat, tak se potřebujeme v daném okamžiku přijmout v tom, jak to zrovna máme. I když jsou to podle našich představ hnusné věci, hnusné myšlenky, hnusné pocity, nepatřičné pocity, které nám rodiče a jiné autority roky vymlouvaly. Přece takhle nemůžeme myslet, nemůžeme cítit.
Jenže paní tomu nerozuměla, nemohla to k sobě pustit, přijmout, i když jsem mluvila o tom, aby si to dovolila. Vnímala jsem, že to skrze ni úplně prochází ven. Zkoušely jsme jít do těla, abychom to tam vyčistily, jít do nějaké minulosti, zkoušely jsme o tom mluvit, ale nešlo to.
A já jsem se pokoušela z různých možných úhlů a pohledů, z různých možných přístupů k ní jít, abychom se k tomu dostaly. Ale to nešlo. Byla tam bariéra, vnímala jsem, jak narážím. Jak ta paní to k sobě nepouští. A působilo to na mě, že je jí nepříjemně. Napadlo mě, že může mít pocit, že na ni tlačím. A že ona to odráží, protože jí je to nepříjemné. A tak jsem to pojmenovala a ona zpočátku říkala že ne, že to není nepříjemné. Ale že vlastně má strach. Má strach, že se něco dozví. O sobě. Že něco zjistí. Je to tak silné, že se toho bojí.
A to byl první zásadní pocit, od kterého jsme se odrazily a já jsem řekla: „Dovolte si ho cítit. Chápu, že se bojíte.“ Je to naprosto pochopitelné a časté. Bojíme se jít do té hloubky, do svého nitra. Právě ze strachu, že něco zjistíme. Je to tak. A ona si to dovolila cítit. Ještě jednou to pojmenovala, protože to pojmenování velmi, velmi pomůže. A tak řekla: „bojím se, že něco zjistím“. A dovolila si to cítit, chvilku v tom pocitu byla a tam se to obrátilo. Tam se uvolnila a řekla: „jo, mě se hrozně ulevilo“.
A to je ono. My se bojíme něco cítit, ale přitom nás čeká úleva, když jdeme do toho pocitu. A tenhle úkon, takhle věc úplně zázračným způsobem rozpustila tu hradbu, rozpustila to, jak jsem narážela na ni, na tu její hranici. Na to, jak se někde bránila. A ona už se přestala bránit. Tak jsme pokračovaly dál a šly jsme do nějakých situací. Zjistily jsme, že se to týká její bytostné existence. Ona mluvila už předtím o tom, že je ze tří dětí. Ona je třetí v pořadí a další tři sourozenci, kteří byli po ní, byli potraceni. A naše paní klientka se ptala maminky, jak to bylo s ní. Protože to, když tam ten potenciál toho úmrtí je, tak jí to určitě vrtalo v hlavě. Maminka jí říkala, že jí chtěli, že kdyby ji nechtěli, tak by ji určitě dali pryč.
A já jsem začala cítit, že tady je kořen problému. Řekla jsem jí, že maminka určitě říkala pravdu, že kdyby ji nechtěli, tak by ji dali pryč. Že tomu skutečně věřím, že mluvila pravdu, ale že tam je ještě jedna pravda. A právě to, že když se narodilo další třetí dítě po roce, že určitě musela mít myšlenku, nápad, jak to zvládne a jestli ji nemá dát pryč. A ta paní už začala slzet a říkala: „jo, jo, jo, já jsem to celou dobu cítila, ale mamka mě řekla tohle. Ale má mě ráda, ne?“ Já říkám: „ano, to že vás má ráda, nevylučuje to, že o tom uvažovala“. A v její situaci to bylo naprosto pochopitelné. Že byla v náročné, zoufalé situaci a že ji tahle možnost napadla.
A co chci sdělit, proč to chci sdělit i vám ostatním, je to, že my máme kolikrát ze sebe tak nepříjemný pocit, že jsme takoví, že se nějak chováme, že jsme nepřijatelní, že vůbec máme takové myšlenky, ale to má důvod. To má, sakra, nějaký důvod.
A tady u té paní jsme objevily, proč má nedůvěru, proč žárlí, proč si hlídá, kdo s kým je, proč má problém půjčit to dítě své tchýni…protože se bojí, že o něj přijde. Bojí se. Ona bojuje za svoji vlastní existenci, za právo žít, za to, že si zaslouží místo tady na tom světě. A to je právě to léčivé, když se s tím spojíme.
Na závěr sezení dostala klientka lék, který jí pomůže dál čistit to téma, aby se jí dařilo v životě volněji.
Všechny fotky v článku jsou použity z www.compfight.com free verze.