Tomáš, to jméno jsem si vymyslela, působil velmi nepřístupně až nasraně. V telefonu mi jeho máma řekla, že už prošly různé terapie a nic moc nezafungovalo a že chce jít spíš už k psychoterapeutovi než do další alternativní léčby. Ani jsem se vlastně nezeptala, proč se tedy ještě rozhodla ho do další alternativy „dokopat“. Když přicházeli, sdělila mi, že už u mě byli. Před několika lety. A já si to našla. Bylo to v jeho jedenácti.

„Co tě trápí, Tome?“, ptám se na začátku.

„No, hlavně koktavost, ta přetrvává,“ nezapomněl zdůraznit, že už posledně mu to nepomohlo. Aha, dívám se do zápisků a vidím koktavost na prvním řádku. Hmm

„No a je ještě něco, v čem máš problém?“

„Nedotahuju věci do konce a nedělám je včas.“

„A dál?“, pokračuji v otázkách.

„Mám problém s kamarády, že nemám žádného dobrého, žádného, který by byl na stejné vlně jako já.“

Maminka přidala, že ho vnímá jako někoho, kdo se na svět dívá velmi negativně, všechno shodí a není v něm radost. A že to už vedle něj nedává.

Začala jsem se zaměřovat na ty kamarády. Zajímalo mě, co dělá za školu a jaký předmět ho baví a co ho baví tak celkově. Studuje na gymplu, protože nevěděl po základce, čemu se věnovat a baví ho dějepis, historie, především druhá světová válka.

Přirozeně mě zajímalo, zda chce historii studovat dál na vysoké. To neví, protože se tím prý špatně dá uživit. Tohle je častý argument už takhle úžasně mladých lidí, že mají implementovaný do svých hlav takový program. Řekla jsem mu, že pokud chce být šťastný, je třeba jít za tím, co ho baví a zajímá. No, to se tvářil opravdu otráveně, co mu to tady valím do hlavy. Nenechám se odradit a spojuji to s kamarády…

Nemám kamarády…

„Víš, mě napadá, že to, že nemáš kamarády, nemusí znamenat, že s tebou není něco v pořádku, ale že NEJSI NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ.“ Vysvětlila jsem mu, když je člověk zaměřený na nějakou oblast a vybírá si školu podle toho, tak si přitahuje do svého života ty správné lidi, kteří jsou na jeho vlně. Právě tím, že je zajímají stejné věci.

„No, tak s tím teda nesouhlasím“, sdělil důrazně Tom. Postavil se velmi silně proti tomu, že by měl jít studovat historii proto, aby měl kamarády.

„No, takhle jsem to neřekla a ani nemyslela. Jde mi spíš o to ti sdělit, že ti správní kamarádi pro tebe mohou být na místě, které bude pro tebe taky správné.“

Na gymplu, kde se sejde parta lidí, kteří ještě nevědí, kam chtějí jít, jak se profilovat, to pro introvertního kluka může být opravdu problém. To samé na základce.

„Co si, Tome, přeješ, aby se stalo, jaké je tvé přání?“, stáčím hovor jinam.

„Nejvíc se chci zbavit té koktavosti.“

„Co od toho očekáváš?“, zjišťuji dál.

 “Budu lépe komunikovat a budu mít kamarády.“

Hmm.

„No a co ti přináší dobrého ta koktavost?“, přitvrzuji.

U tohoto typu otázky jsou lidé překvapení a mnohdy dotčení, že by jim jejich dlouholetý problém, kterého se chtějí zbavit, měl způsobovat něco dobrého…Tom bez zaváhání odpověděl:

„No, já se cítím díky tomu výjimečný“.

Jj, přitakám, protože to pro mne není překvapení, “dokážeš si ale představit, že bys o tuhle výjimečnost teď přišel?“

„Hmmm“, tak to na něj zapůsobilo. To spojení, že koktavost mu dělá tuhle službu a že by o ni mohl přijít.

Pokračovala jsem dál v hovoru vysvětlením, že mám v záznamech, že v jedenácti letech ještě kamarády měl, ale že se jim přizpůsoboval. To děláme tehdy, kdy je chceme mít za každou cenu, i když nám to nevyhovuje.

„Ty jsi se ale zřejmě časem rozhodl, že ti to za to nestojí a potřeboval jsi nový postoj vůči nim, jak se vyrovnat s tím, že je nemáš, že tě ponižují, no tak jsi se musel na obranu povýšit.“

Ano, tohle je přirozená reakce člověka. Když ho druzí ponižují a on chce sebe nějak v tom kolektivu ustát, musí si vytvořit nový program, který mu bude říkat, že to jsou blbci a nesahají mu ani po paty.

„A ty jsi na to našel svůj osobitý způsob a tím je koktání. Takže ty nemáš kamarády ne kvůli koktavosti, ale máš koktavost kvůli tomu, že jsi se potřeboval vyrovnat s tím, že nemáš kamarády.“.

Věřím totiž tomu, že když bude na správném místě, tedy v jeho případě studovat školu, která ho zajímá, nebude mít problém navázat přátelství i přes jeho koktavost.

„Máš tedy i přesto, co ti tady říkám, chuť zbavit se koktavosti a tím pádem přestat být výjimečný?“, znovu kladu otázku a zároveň myslím výjimečnost v jeho pojetí.

Mlčí. Nechávám chvíli působit na něj ta slova a pokračuji v monologu:

Jedinečný, originální

„Ty potřebuješ uvidět, že jsi jedinečný už tím, jaký jsi, stejně jako jsou jedineční i ostatní zase v tom svém. Potřebuješ uvidět, že každý jsme originál, který nemusí dělat nic, aby za něco stál. Potřebuješ to pochopit a pak i zažít v těle. K tomu ti bude pomáhat lék. Když mu to dovolíš.“

Dávám čas Tomovi to vstřebat. Mlčí a přikyvuje, nějak mu to zapadá.

Ještě hodně jsme toho probrali. Na závěr pokládám Tomovi znovu otázku, co si tedy přeje?

„Chci být spokojený.“

Wow. Skvělý. Už není tolik zamřený na problém, ale na to, jak se chce cítit.

„Pokud chceš být spokojený“, vysvětluji, „je třeba si dovolit jít za svým snem, dovolit si JÍT ZA SVOJÍ TOUHOU. I když máš strach a myslíš si, že v tomto oboru nevyděláš.“

Pokouším se rozbít mu jasnost o tom, že jeho zájem o historii je mimo pro praktický život a že záleží na každém z nás, zda v daném oboru prorazíme a vyděláme si tolik, abychom byli spokojení.

„Ano na té cestě jsou překážky. Sám vidíš na mámě, že odešla z nevyhovující práce, začala podnikat, relativně se jí daří, ale i tak spokojená není.“ Shrnuji to, o čem jsme v průběhu sezení mluvili s jeho maminkou.

„Ale zde je jeden podstatný rozdíl. Tvoje máma odešla z práce ne kvůli tomu, aby žila svůj sen, ne proto, aby šla za svojí touhou.“

Ona odešla proto, že se chtěla zbavit šéfa a kolegů, kteří se k ní nechovali dobře. Měla toho dost a říkala si, že když bude pracovat na sebe, tak bude mít klid. Omyl. Teď má potíže s klienty, že nejsou vždy tak spokojení, jak by si představovala, mají mnohdy neskutečné požadavky a má pocit, že by snad chtěli, aby jim šla domů vytírat podlahu.

„Ale to je zase její program. Prostě si myslela, že od toho uteče. Ale neuteče. Po nás se chce, abychom to vyřešili.“ A když se to vyčistí, proč jsme takhle nastavení, že se lidi k nám tak chovají, tak si může užívat své podnikání. Bude mít totiž zdravé hranice.

Na závěr se maminka objednala taky, abychom se na to společně podívali. Ještě mi řekla, že poslouchala nějakého známého zahraničního terapeuta, který říkal, že koktavost je PÝCHA. A teď že tomu porozuměla.

A Tom? „Jak se cítíš, Tome?“, zjišťuji rozpoložení klienta.

„Jinak, líp, uvolněně…“, zkoumá nové pocity, když vstává k odchodu.

„Jo, je to vidět na tvém výrazu ve tváři“, přitakávám.

Ve výtahu se loučím, Tom mi podává ruku a významně mi do očí říká: „Děkuji“.

…………………………………………………………………………………………………………….

Homeopatie skvěle vylaďuje mladé pubertální a dospívající tak, aby jim bylo dobře v sobě.

Foto v celém článku: www.comphight.com – free verze