Napsala mi na facebooku, říkejme jí Monika, absolventka někdejšího kurzu domácí homeopatie:
„Ahoj Bětuško, prosím Tě, mohla bych Tě požádat o radu, zda existuje ginko biloba i v homeopodobě a jestli by se dala u Tebe sehnat? Je to pro Míšu (jméno změněné), jak jsem u Tebe byla na konzultaci, jeho stav se horší, školu už nenávidí, je toho na něj moc, nestíhá a vypadá to na lehkou mozkovou dysfunkci, poruchy pozornosti bez hyperaktivity, půjdeme na vyšetření na neurochirurgii. Až bude výsledek, tak bych se k Tobě opět přihlásila. Zatím bych mu pomohla aspoň s lepším prokrvením mozku. Doporučila bys mi něco? Děkuji Ti moc!“
Odpověděla jsem okamžitě, co mě k tomu napadlo:
„Moni přijď, pomůžu ti rozklíčovat, o co tu jde. Nenávist ke škole je naprosto oprávněná. Mozková dysfunkce? To je jen to, že ho ve škole odvádí od toho, co miluje. Mám tu čím dál víc takových dětí. Odnaučili je radovat se. „
Sedlo jí to. Za pár dní i bez vyšetření seděla u mě v poradně. Ihned se rozpovídala o tom, jaké má problémy s učitelkou, jak si ji často volá do školy a neustále ji poučuje o tom, jak má vychovávat své děti. Má tři kluky, Míšu, deset let a pak dva sedmileté hochy, dvojčata. Vyprávěla mi mnoho situací, které s ní řeší a vlastně je to celé o tom, že jen reaguje na útoky ze školy, bojí se, co zase po ní budou chtít.
„Přitom oni jsou doma zlatí. Já s nimi problém nemám. Už mě napadla domácí škola, ale já si vůbec netroufám do toho jít. Pak by nás čekalo každý půlrok přezkoušení, jak bychom to zvládli?“, pochybuje o sobě i dětech.
„Moni, to bylo přesně to, co mě tu napadalo celou dobu, co to tu vyprávíš, že kluci potřebují být doma s tebou, jen mě zpochybňovalo to, že řešíte peníze a potřebuješ vydělávat,“ utvrzuji ji v jejím nápadu. „Každopádně to, že jsi dala nedávno výpověď z práce jen přispívá k průchodnosti tohoto záměru,“ ještě dodávám.
Jí se totiž spojily dvě věci. Jednak v práci to bylo už velmi zatěžující, a navíc nemá žádné hlídání z rodiny, potřebovala, aby s klukama někdo přes prázdniny byl. Tak se rozhodla, že to bude ona.
„Víš, co je ještě síla?“, pokračuji v tom, co mě k tomu dál napadá, “jak si necháš od někoho říkat, co máš dělat s klukama, jak je trestat, jak jim dávat hranice, jak je odnaučovat být sám sebou.“
„Jo, jo, to je pořád ta moje mamka, která mě neustále upozorňovala na to, že já nevím, že se mám přizpůsobit, že jiní to vědí lépe než já“, vysvětluje Moni své pochybnosti o sobě.
„A co by sis přála Ty?“, dotazuju se, abych věděla, jak s tím pracovat dál.
„Vyliskat učitelku“, okamžitě zná svou odpověď.
No, to se nedivím, pomyslím si a v tu chvíli mně pro ni napadá lék. Přesto mě zajímá ještě jednou odpověď na stejnou otázku:
Domácí škola
„Pro mě je důležité, aby kluci byli šťastní,“ přidává další variantu a dodává: „dostáváme úkoly navíc, trestá ho tím, jedou šíleným tempem, zajídá stres, brzy se unaví. Vyhořel, říká, že je mu to jedno. Přitom nechtěl přijít na toto sezení, protože by zameškal. Kdybys věděla, co musíme dopisovat, když zamešká jeden den!“
Rozebíráme, co Míšu baví, co mu jde, co ho činí šťastným a dozvídám se, jak je ohromně manuálně šikovný, jak rád u nich na dvorku něco kutá, vyrábí. Vidí to u svého táty a baví ho to. Cílím tedy pozornost na splnění jejího přání, tedy kromě toho liskání 
, což je projev potlačeného hněvu, který budeme řešit lékem.
Povídám jí o unschoolingu, že já bych do něj šla, kdybych ještě teď měla malé dítě. A zároveň ji přibližuju, že vnímám u svého mladšího syna projevy unschoolingu skrze to, že jsem ochotná vidět ZA. Za to, že sedí u počítače a vypadá to, že se jen hrbí, hrká nějaké příšerné degradující hry. Ovšem já se ho ptám, co ho na tom baví, zjišťuji, proč ho přitahuje právě tato hra. A tím, že to dělám už pár let, vidím, že on se učí. Jen to vypadá jinak, než podle nějakých našich klasických představ. Je to postřeh, vnímat detaily, vést skupinu, rychle psát na pc, angličtina, stříhání videí a mnoho dalšího.
My se odnaučili učit se hrou a tím pádem neumíme vidět, poznat, uvěřit, že by to takhle mohlo jako stačit.
Poradila jsem jí, ať se podívá na nějaká videa s Jardou Duškem. Je tam hodně o domácí škole, jak postupovat, kde se registrovat a že není třeba se obávat těch přezkoušení, také o autismu, o cestě ke svobodě. Je to vše propojené.
Tohle jí lahodilo, jak jsem o tom mluvila. Prý to potřebovala slyšet, že není mimo, že je v pořádku, že už dlouho cítí, že to má být jinak, jen neměla odvahu se do toho pustit.
Ještě mě pro ni napadlo jedno řešení, a to změna školy. Jen aby věděla, že jsou i jiné varianty, kdyby si přece jen netroufla třeba i kvůli těm penězům. Člověk se tak může uvolnit, že není jediná cesta ven.
Za tři dny mi napsala: „Podívala jsem se na Duši K domácí vzdělávání a připadá mě, že snad není nic přirozenějšího a vhodnějšího pro nás, než toto vzdělávání. Navíc jsem se dívala, nejbližší rodiny, co takhle učí jsou v Líšni a 5 km od nás v Sivicích, oslovila jsem je, jsou vstřícní a chtějí se dokonce sejít. Do Pedag. psych. poradny nás objednají nejdřív po vánocích, tak můžeme přestoupit do školy, kde to podporují, do Vánoc chodit tam a od pololetí zůstat úplně doma… uvidíme, jediné, co vím, že JÁ TO TAKHLE CHCI! Děkuji Ti moc, jako vždy jsi mi velmi pomohla!“
Postavit se za sebe vůči autoritám
Možná si teď říkáte, zda by nebylo jednodušší zapracovat na tom, aby se dokázala Monika za sebe a kluky více postavit před učitelkou. Jednodušší nevím, ale je to další varianta. Určitě jí v tom bude pomáhat lék, který jsem jí dala, protože postavit se za sebe a opřít se o svoji vnitřní autoritu bude potřebovat i dál v životě. Třeba vůči autoritám, které budou jednou přezkušovat její děti nebo vůbec na úřadech, před rodinou, známými, pro které to bude mimo. A také pro kluky, aby viděli, jak se má každý postavit za sebe. Takže v životě jí to stejně čeká, před tím neutečeme.
To, že jsme vedli celé sezení tímto směrem, je jen reakce na její vnitřní volání, touhu, kterou měla v sobě schovanou a my ji spolu vytáhly na povrch. Stejnou situaci s jinou maminkou řešíme zase jinak. Vždy vedu lidi k tomu, aby se dotkli své vlastní autority a uslyšeli její volání.
Ještě vás může napadnout, kde se nám v sezení ztratila ta Lehká mozková dysfunkce. Neztratila, žádná není. Věřím totiž, že je její dítě v pořádku. Jen je přetížené tím, co se po něm chce a co už je pro něj hodně mimo. A tlačí se tak do něčeho, co není pro něj. Ano, když by to pokračovalo dál, může z toho vzniknout nějaká porucha. Ale pokud odstraníme příčinu, není důvod dělat z dítěte pacienta.
Fota v celém článku: www.comphight.com – free verze