Obrátila se na mě klientka, že si neví rady se svojí 9-ti letou dcerkou, říkejme jí Anetka. Je hudebně nadaná, chodí do klavíru a paní učitelka jí už několikrát napsala do deníčku, aby se více připravovala na hodiny.

„V poslední době jí musím víc připomínat, aby šla cvičit, nějak se jí do toho nechce,“ sděluje mi maminka holčičky hned v úvodu.  Ona sama je profesionální klavíristka. 

„Vím, že je občas nutné překonat u toho nástroje období, kdy to člověka nebaví, kdy to nehraje moc libě, ale chtěla to, tak je třeba ji v tom trochu popostrčit,“ přibližuje mi situaci.

Vím, že je to maminka, která chce dát dítěti prostor, stejně jako se ho sama učí vytvářet u sebe. V dalších větách mi sděluje, že jí bylo nějak podezřelé v uplynulých týdnech, že se Anetka přestala radovat z klavíru a docházení do výuky a tak pomalu zvažovala, že paní učitelce zavolá, aby zjistila, co se děje. Již v minulosti měla dobrou zkušenost s paní učitelkou ohledně starší dcery, říkejme jí Klára. Ta dokonce uvažovala o konzervatoři, ale neměla chuť se drilovat. Paní učitelka měla problém, že když nebude cvičit, mrhá tak svým talentem. Jenže Klárce vadila ještě jedna věc a to tréma před vystoupením. Nedávala koncerty. Byl to pro ni tak stresující okamžik, že jí ta konzervatoř za to nestála. Maminka holek si to s paní učitelkou vysvětlila, ta pochopila, že nemá smysl nutit dítě do něčeho, kde má příliš velkou překážku, a nakonec Klárka doteď hraje, i když je na jiné střední škole. Ona totiž má další velké talenty a nemohla si vybrat, na který se soustředit, potřebuje více času, aby se zorientovala.

Vraťme se k Anetce. Maminka předpokládala, že paní učitelce zavolá, jako to bylo u Klárky, znova jí řekne, že je pro ni důležité, aby dítě bylo šťastné, aby ji to bavilo a žádné další ambice nemá.

No, ale tentokrát to nešlo tak hladce. Paní učitelka již byla „nastartovaná“ to řešit. Prý je Anetka lenivá, že je třeba ji opravdu pohlídat, aby něco dělala. To maminku dost překvapilo a zamotalo.

„Já vůbec nevím, co je správný. Sama vím, že je Anetka bordelář a nemá schopnost si v ničem udržet pořádek. Nemá také schopnost soustředění, když jí řeknu, ať něco udělá, ona po dvou krocích už to zase neví. Už delší dobu uvažuji, že má možná nějakou dys-funkci, že na to zkrátka nemá buňky. A já nemám sílu ji v udržování pořádku a nějakého řádu systematicky vést.“

Ano, vím, to si pamatuji, už o tom kdysi mluvila v souvislosti se soustředěním a schopností udělat totální nepořádek během pár min“Jako nechápu, že když jsem tohle řešila s tou samou učitelkou u Klárky, tak s povolením hranic neměla vůbec problém. Proč teď to tak řeší? Ona se musela nějak změnit, že mi říká, jak jí otec nutil cvičit a teď je za to ráda, že se může věnovat hudbě. Předtím mluvila o tom samém, ale ve smyslu, jak to bylo šílené, to jeho nucení,“ přemítá maminka nad proměnou, která se s paní učitelkou udála.

Ano, to je jedno vysvětlení, že se paní učitelka v rámci systému, ve kterém pracuje, musela přizpůsobit a zpětně uvěřit, že tlačení dětí kvůli podpoře jejich talentu, je vlastně ušlechtilé. Systém totiž věří, že dítě samo nedokáže dopředu uvidět, jak důležité to je, aby to někam „dotáhlo“.

Mě ovšem přišlo ještě jedno vysvětlení.

„No, mě napadá, zda jen nereaguje na to, jak to máš s tím dítětem ty,“ informuji, co mě k ní přichází.

U starší Klárky totiž maminka, říkejme jí Lenka, věděla, že je precizní, schopná se sama zmobilizovat, připravovat se, jen když se narazilo na nucení, tak protestovala.

„A ty nutit nechceš, tebe samotnou nutili a tlačili do věcí v hudbě, že doteď se z těch traumat léčíš, tak ti dalo smysl se za ni postavit. Tam jsi neměla problém,“ pokračuji ve svém monologu: „no, ale u Anetky je to jiné. Ona nemá disciplínu v sobě, myslíš si, že je asi trochu dys a v té nejistotě ti učitelka zrcadlí pochybnost, že Anetka není v pořádku, a tak bys to měla vzít i s učitelkou do svých rukou.“

„Jo, to je přesné,“ souhlasí Lenka.

„Zvažuji, zda zajít s Anetkou do psychologické poradny, “ pokračuje ve svých úvahách, „možná by se nám všem ulevilo, když se potvrdí, že má poruchu pozornosti. I paní učitelka mi to sama doporučila, abychom všichni věděli, že k Anetce máme přistupovat jinak,“ dodává a zjevně se jí ulevuje při té představě.

Díky tomu si to dítě může nějak pro sebe omluvit. A zároveň je to i omluva pro ni, pro maminku, že za to všechno vlastně nemůže. My, matky, se strašně viníme, když je s dětmi něco v nepořádku.

Jenže mě u toho napadá jiná věc. U toho všeho…Jako zní to logicky. Dělává se to teď tak. Když nějak dítě vybočuje, když má jiné potřeby, než jsou standardem, hledá se příčina v tom dítěti. Asi nějaká porucha. Jde se k psychologovi, on to nějak nazve a máme diagnózu. Ano, posunuli jsme se od doby, kdy takové dítě bylo rovnou považováno za špatné, líné, zlobivé, neschopné. Jenže jsme to vyměnili jen za nějakou nálepku, kterou ty děti značkujeme, abychom si mohli obhájit jiný, chápající přístup.

A proč bychom to nemohli udělat bez toho? Nemůžeme, dokud se nás nějak dotýká to, s čím to dítě přichází. Dokud se nás nějak týká to, že máme problém s jeho problémy.

Jenže, jsou to problémy? Pokud dítě není schopno udržovat pořádek podle našich představ, čí je to problém? No, můj. Mě dělá zle, že má v pokoji chaos. Tomu dítěti to nevadí. Třeba sanquinici jsou lidé, kteří k tomu mají velké sklony. I Anetka je sanquinik. Je třeba se s nimi domluvit na nějakém kompromisu, vytvořit nějaký systém, díky kterému lépe dítě udrží pořádek, s tím, že mu i dovolíme trochu toho nepořádku.

„Vycházejme z toho, že dítě je správně,“ říkám a uvažuji dál. Děti přišli po nás, tedy mají ještě k PRAVDĚ blíž než my, kteří jsme už zmatení našimi programy v hlavě. My už nedokážeme uchopit tu božskost v sobě. Nedokážeme se opřít o autoritu uvnitř nás. Nechme se tedy vést dětmi.

Ony nás upozorní, že někde jdeme proti sobě právě tím, že jsou s nimi „problémy“. Ať už fyzické, tedy nemoci nebo psychické, např. různé dys – funkce, hyperaktivita, autismus apod.

„Takže pokud jsi ochotná připustit, že je tvé dítě správně, máš potřebu s tím něco dělat?“, ptám se a dostávám uvzlykanou odpověď:  “To se mi chce brečet, když to říkáš,“ spojuje se se svým vnitřním dítětem, které nebylo přijímáno takové, jaké je. Zároveň jí dochází nesmyslnost psychologické poradny pro její dcerku.

A jak to všechno teď rozuzlit?

„Uvědom si, že je tvoje dítě v pořádku takové, jaké je. Pokud se nechce připravovat do klavíru, tak je třeba hledat, kde je problém. Ne v dítěti, ale na co dítě poukazuje. V tvém případě se ukázalo na tvé zranění z dob, kdy tebe nutili pilně cvičit, aby z tebe něco bylo,“ nadechuji se k dalšímu proslovu, ale jsem přerušená…

„No a jak rozlišit, kdy je dobré, aby dítě pilně cvičilo, když má talent, kdy má smysl opravdu makat?“

„To se pozná podle dítěte. Pokud dítěti dává smysl cvičit, tak cvičit bude. Bude mít v sobě vnitřní motivaci, která ho žene vpřed.“

Teď mnohé z vás jistě napadá, že i velcí géniové byli nucení třeba od svých otců, jako např. Mozart. Ano, to je fakt, ale žil šťastněji, když ho doteď uznává celý svět? Jistě měl šťastné chvilky, když zažíval momentální úspěch. Ale celkově můžete říct, že to byl šťastný muž? A jsou například šťastní všichni klavíristé, muzikanti, zpěvačky, kteří to někam „dotáhli“?  Ano, někteří ano, a jiní ne. Proč? Dle mého to poznáme podle toho, koho vedl vnitřní kompas a chtěl pilně cvičit. Dávalo mu to smysl a doteď dává. Určitě i takové děti znáte.

Ano, pokud považujeme za štěstí, že jsme dosáhli nějaké pozice, úspěchu ve společnosti, tak jo, má smysl se drilovat a potlačovat sebe. Ovšem pokud je naším smyslem vnitřní pocit štěstí a uspokojení, tak opravdu dejme na to, jak nás vede naše vnitřní autorita v nás. Není jasnost, že když máme talent v hudbě, tak ji musíme studovat a dělat pak něco, co jsme vystudovali. Ta citlivost k hudbě vám má možná pomoci třeba v jiném oboru. Co takhle jazyky, matematika apod.? Tam všude uplatníte svůj hudební talent. A kdovíkde ještě. To ukáže čas. A nakonec vás může hudba i živit, ale jinak, než je univerzální představa. Třeba muzikoterapie…

„Takže uvědom si své zranění z dětství, “ dokončuji započaté „a díky tomu se můžeš úplně jinak, pevněji postavit za své dítě před učitelkou.“  Věřím, že tentokrát na to zareaguje jinak.

Foto v celém článku: www.comphight.com – free verze